Výňatek z knihy „Matrix - božský zdroj“ od Gregga Bradena - popis
pokusu číslo 2:
„Výzkum nad jakoukoli pochybnost prokázal, že emoce mají přímý vliv
na způsob fungování buněk v těle. V průběhu 90. let 20. století
zkoumali vědci pracující pro americkou armádu, zda vliv našich pocitů
na živé buňky, zejména na DNA, přetrvává, i když již nejsou součástí
těla. Jinak řečeno, chtěli přijít na to, zda po odebrání vzorku tkání
na ně mají emoce stále vliv - ať už pozitivní, či negativní.
Podle obecně vžitého názoru by jej mít neměly. Proč bychom měli něco
podobného očekávat? Vraťme se znovu k Michelson-Morleyho pokusu z roku
1887, jehož výsledky, jak se věřilo, prokázaly, že „někde tam“ není
nic, co by „něco“ na světě spojovalo s „něčím“ jiným. V souladu s
tradičním uvažováním platí, že jakmile se jednou z člověka odebere
tkáň, kůže, orgány či kosti, neměla by již mezi těmito částmi těla
existovat žádná spojitost. Tento pokus nám však ukazuje, že se ve
skutečnosti děje něco zcela jiného.
Časopis Advances uveřejnil roku 1993 studii informující o pokusech
provedených americkou armádou kvůli zjištění, zda spojení mezi emocemi
a DNA pokračuje i poté, co byly odděleny, a pokud ano, tak na jak
velkou vzdalenost. Badatelé začali shromážděním vzorku tkáně a DNA z
ústní dutiny dobrovolníka. Vzorek byl oddělen a přenesen do jiné
místnosti v téže budově. Tam začali zkoumat jev, o němž moderní věda
soudí, že by neměl nastat. Ve speciálně navržené komoře byla DNA
elektricky změřena, aby se zjistilo, zda reaguje na emoce osoby, z níž
pochází, nacházející se v místnosti vzdálené několik desítek metrů.
V této místnosti byl zatím dárci - subjektu pozorování - pouštěn z
videa sled obrazů. Vybrány byly tak, aby v něm vyvolaly skutečné,
nefalšované emoce. Jednalo se o živé záznamy z války, erotické
fotografie i komické obrázky. Cílem bylo, aby dárce během krátkého
časového úseku zažil celou škálu skutečných emocí. Zatímco dárce
sledoval video, v jiné místnosti měřili odezvu DNA. Když dárce prožíval
emoční "vrcholy" a "propady", jeho buňky a DNA vykazovaly ve stejném
okamžiku značnou elektrickou odezvu. Přestože dárce a jeho vzorky
dělila vzdálenost několika desítek metrů, DNA se chovala, jako by byla
s dárcovým tělem stále fyzicky spojena. Otázka zní: "Proč?"
Při armádních pokusech nebyla vzdálenost mezi dárcem a jeho DNA (oba
pokusné subjekty byly umístěny v téže budově) nikdy větší než pouhých
několik desítek metrů. Dr. Backster a jeho tým však pokračovali dál a
prováděli výzkum na větší a větší vzdálenost. Dostali se až do fáze,
kdy vzdálenost mezi dárcem a jeho buňkami činila téměř šest set
kilometrů.
Čas mezi dárcovým prožitkem a reakcí buňky byl měřen atomovými hodinami
umístěnými v Coloradu. Při každém pokusu se interval naměřený mezi
emocí a reakcí buňky rovnal nule - jednalo se o simultánní efekt. Ať už
byly buňky ve stejné místnosti, nebo je od sebe dělily stovky
kilometrů, výsledek byl vždy stejný. Jakmile prožil dárce nějakou
emoci, DNA reagovala, jako by stále byla s jeho tělem spojena.
I když nám to na první pohled může připadat trochu strašidelné, uvažte
následující: Pokud existuje kvantové pole, které vše propojuje, pak
musí být - a musí zůstat - všechno spojeno. Jak v této souvislosti
výmluvně říká Backsterův kolega Dr. Jeffrey Thompson: "Neexistuje
místo, kde tělo končí, ani místo, kde začíná."
Shrnutí tohoto pokusu:
Dopad tohoto pokusu je nesmírný a pro někoho může být doslova
ohromující. Jestliže nelze oddělit člověka od části jeho těla, znamená
to, že když se úspěšně transplantuje žijící orgán do jiné osoby, budou
tito dva jednotlivci určitým způsobem spojeni?
Během obvyklého dne přichází většina z nás do styku s desítkami, někdy
i stovkami lidí - přičemž se zpravidla jedná o fyzický kontakt.
Pokaždé, když se někoho dotkneme, byť by se jednalo o pouhé podání
ruky, ulpí na nás stopa jeho DNA v podobě kožních buněk. Současně se
naše kožní buňky přenesou na druhou osobu. Znamená to, že jsme s těmi,
jichž se dotkneme, spojeni po dobu, kdy žije DNA v buňkách, které jsme
jim předali? A pokud ano, jak hluboké je toto spojení? Odpověď na tyto
otázky zní ano - zdá se, že takové spojení existuje. Kvalitu tohoto
spojení však určuje míra, do níž si jeho existenci uvědomujeme.
Všechny tyto možnosti názorně ilustrují důležitost výsledků takového
pokusu. Jsou však i východiskem pro něco ještě důležitějšího. Pokud v
dárcově těle probíhají emoce a DNA na tyto emoce reaguje, pak se mezi
nimi musí pohybovat něco, co emocím umožní dostat se z jednoho místa na
druhé, nemám pravdu?
Možná... a možná taky ne. Třeba tento pokus poukazuje na něco docela
jiného - na důležitou myšlenku, která je tak jednoduchá, že je snadné
ji pominout: dost možná, že dárcovy emoce nemusely vlastně cestovat
vůbec nikam. Možná, že pro uražení vzdálenosti od dárce ke vzdálenému
vzorku DNA, tedy k zajištění popsaného účinku, není zapotřebí vůbec
žádná energie. Je možné, že emoce dané osoby jsou v DNA - a vlastně i
všude jinde - už přítomny v okamžiku jejich vzniku. Uvádím zde tuto
myšlenku, abych nastínil možnost, kterou s náležitou pozorností
prozkoumáme v kapitole 3. (viz kniha).
Důvod, proč jsem se s vámi o tento pokus podělil, je prostý: aby mezi
dárcem a DNA nastalo vůbec nějaké spojení, musí existovat něco, co je
propojí.
Zmíněný pokus naznačuje čtyři nové informace:
1. Mezi živými tkáněmi existuje dosud nepoznaná forma energie.
2. Buňky a DNA spolu prostřednictvím tohoto energetického pole
komunikují.
3. Lidská emoce má přímý vliv na živou DNA.
4. Vzdálenost nemá na výsledek žádný vliv."
Zdroj: kniha „Matrix - božský zdroj“, Gregg Braden (nakladatelství
Metafora). Doporučuji knihu přečíst celou