Český samuraj

Narodil se v Praze, mládí prožil v komunismu, kdy cesta pár kilometrů za Rozvadov znamenala čirou utopii. Vladimír Hotovec přesto od patnácti let snil o Japonsku. V té době objevil v časopisu 100+1 reportáž o japonských bojových uměních. Fascinoval ho meč a vůle bojovníků, kteří vědí, jak a kdy uplatnit svou sílu. Zrodil se jeho sen, na který by tehdy asi jen málokdo sázel. On ho ale naplnil.

 

Vzdám to nebo ne?

Vladimír Hotovec se věnuje japonským bojovým uměním iaidó a kendó. V prvním z nich se na mistrovství Evropy umístil na třetím místě, později v tomto sportu v mezinárodní konkurenci získal i prestižní ocenění „nejlepší bojový duch“. Je to zajímavý člověk. Vyrovnaný sympaťák, který se stejnou otevřeností, s jakou mluví o svých sportech, přiznává, kde v životě udělal chyby. Připouští, že samurajský meč mu mnohé dal, ale i vzal. O svém putování napsal i knihu Cesta srdce. Děkuje v ní za podporu nejen svému učiteli Tóru Gigovi, ale i své první ženě Margitě a současné ženě Evě.  „V životě jsem udělal hodně chyb,“ říká přitom, „japonskému meči jsem byl ochotný obětovat velice mnoho, téměř všechno.“
Vyučil se elektromontérem, věnoval se karate, ale o meči stále snil. Jeho představy se začaly naplňovat po roce 1986, kdy se v Praze setkal s japonskými učiteli kendó a v roce 1988 požádal o možnost pobytu v Japonsku. „Nakonec z toho v roce 1990 vyplynulo, že mohu odjet,“ říká. „Nabídli mi roční pobyt. V Japonsku platí, že pokud nabídku jednou odmítnete, nemusí už se nikdy opakovat. Váhal jsem, měl jsem rodinu a tři děti. Moje žena přípravy na cestu přijímala mlčky, oba jsme byli ve stresu. Teprve později, v době krize našeho vztahu jsem se dozvěděl, že mé rozhodnutí nikdy nepřijala. Stále doufala, že neodjedu. Pravda je, že já sám, když jsem odjížděl, měl kufry sbalené a životní sen na dosah ruky, jsem najednou nevěděl, proč to dělám. Byl to zvláštní moment váhání. Do Japonska jsem přesto odjel.“
Cestoval přes Rusko, čtyři a půl dne. Dorazil, do Japonska ho nechtěli pro formální problém s vízem pustit. Po třech hodinách stanul na vysněné půdě. Setkání s učitelem a japonskou společností pro Vladimíra znamenalo spoustu nových vjemů. Musel je vstřebat a utřídit. „Japonci třeba naslouchali, jak na ně mluvím anglicky, ale odpovídali japonsky,“ usmívá se dnes Vladimír. „Trénink jsem také zpočátku nedokázal pochopit. Ten úplně první byl s malými dětmi, druhý se staršími dětmi. Ve třetím v řadě,  s dospělými,  jsem byl po více než hodině vyzván k jakémusi sólu. Zápasilo se vždy do prvního zásahu. Poté poslal učitel do boje nového žáka, zatímco já pokračoval. Síly rychle docházely. Nechápal jsem. O čem to vlastně je? Ve chvíli, kdy jsem cítil, že už jedu skutečně na doraz a sotva stojím na nohou, nastoupil učitel.  Až později jsem pochopil, proč se mne při první hodině snažil srazit na zem, zahnat do kouta. Chtěl poznat, jaký jsem. Jaká je mentální stránka mé osobnosti. Chtěl vědět, jestli umím boj dotáhnout do konce nebo jej vzdám. Jen v takové situaci každý ukáže svoji skutečnou tvář. Zůstal jsem na nohou, nesrazil mě. On pochopil a občas říkal, že mám tvrdou hlavu. Kdybych padl na zem a boj vzdal, zařadí mě můj učitel ve svém hodnocení do jiného šuplíku. A můžete si být jisti, že do mnohem spodnějšího.“

Podnikej tak, abys mohl klidně spát

Vladimír dnes věří, že blízké poznání jiné kultury člověka zaručeně změní. „Japonská bojová umění a kontakt s jejich realitou mě naučily přijímat rány života,“ říká. „V naší kultuře lidé potřebují rychleji ukázat, že meč má dvě stránky. Nejen tu krásnou, ale i ostrou. V Japonsku je člověk vychováván tak, aby na problémy zvnějšku nereagoval podrážděně. Je třeba najít cestu, jak okamžik, který žijete, učinit příjemným. Jejich filozofie pramení z buddhismu. Jedno z typických rčení říká – ,jedno setkání, jeden okamžik‘. Znamená to, že nic v lidském životě se neopakuje. Žádný okamžik, nic už nikdy nedokážete vrátit zpět. Žádnou chvíli už nemůžete prožít znovu. Proč tedy  jedinečný životní okamžik pošpinit negací?“
Vladimír Hotovec připouští, že společnost, pro kterou platí podobná filozofie, potřebuje jistý ventil pro nahromaděnou vnitřní energii. Mohou jím docela klidně být i bojová umění. Jejich podstatou je zvládnout vlastní vnitřní energii. Využít ji tak, aby člověk dokázal zasáhnout cíl, avšak bez emocí. A totéž bychom se měli naučit přenést do života. „Dokázal jste to vy sám?“ ptám se pana Vladimíra. „Myslím, že jsem se hodně naučil,“ odpovídá. „Snažím se to předat druhým. Cvičí se mnou spousta lidí. Například jeden podnikatel mi řekl, že cvičení kendó se mnou je pro něho nejen relaxací, ale i velkou inspirací.  Jednu situaci ve svém byznysu chtěl řešit tvrdým způsobem. Bez cvičení by se ale možná rozhodl ke kroku, kvůli němuž by nespal. Řekl mi, že mu jeho otec vždy kladl na srdce, ať podniká tak, aby za všech okolností mohl klidně spát. Tento můj kamarád díky cvičení kendó dokázal změnit svůj postoj. Pozitivně jej proměnil. Pokud jde ale o mne, mám pocit, že jiným jsem v tomto směru dával, avšak do svého života jsem tuto zkušenost stoprocentně přenést neuměl. I druhé manželství, v kterém šťastně žiji, mi ukazuje, že jsem se sice hodně změnil, ale stále jsem schopen opakovat v životě stejné chyby.“

Je možné v Japonsku najít přátele?

Vladimír tvrdí, že nepochybně ano. Nakonec i meč, který mu věnoval jeho učitel, je důkazem velké důvěry a přátelství. „Můj učitel říkal, že ti, kdo spolu zkříží meče, se stanou navždy přáteli,“ vysvětluje. „Bojová umění vám dávají prostor uvědomit si, kým v daný okamžik jste a co dokážete. Když pravidelně cvičíte, jste stále dokonalejší, nesmíte se nechat unést sami sebou, svojí ,dokonalostí‘, avšak ani se podceňovat, či kritizovat. Zdokonalujete se přece stále. Tato cesta končí až s koncem života.“
Vladimír Hotovec se věnuje nejen cvičení, ale i přednáškám. Snaží se předat svá poznání a přiblížit nám nejen specifickou oblast japonské kultury – bojová umění. Nabízí možnost podívat se na vlastní život prizmatem jiné kultury. Zaujalo mě následující. Před bojem musel samuraj rychle vyhodnotit situaci. Nelehké rozhodnutí.  Dotkne-li se meče, bude ho muset použít. Dojde-li k tomu kroku, má jenom dvě možnosti – vyhrát nebo zemřít. Jiná cesta neexistovala. Říkalo se, že jen slaboch tasí meč, aniž ho použije. A co když dnes meče nahradíme slovy? Ve své knize Cesta srdce Vladimír Hotovec popsal svůj příběh. Příběh muže, který dokázal jít celý život za klukovským snem. Píše, že je určena všem lidem. I těm, kteří nikdy meč v ruce nedrželi, ani držet nebudou. „Málokdo z nás tuší, co ukrýváme uvnitř v sobě,“ říká na závěr Vladimír  a přitom cituje název jedné z kapitol své knihy. „Jen málo lidí ví o své skutečné síle. Většina vidí jen část svých schopností, které ční nad povrch jako špička ledovce, a zapomínají, že mnohem větší část je ukryta pod hladinou.“

 

Krátký životopis

Vladimír Hotovec se narodil 28.8. 1953 v Praze. Zpočátku se věnoval karate, později japonským bojovým uměním iaidó a kendó. V roce 1990 se poprvé odjel učit do Japonska, zemi navštívil celkem šestkrát. Založil v Čechách oddíly kendó a iaidó, působil u Policie ČR jako lektor výcviku. Je iniciátorem slavností budó, členem výboru Česko-japonské společnosti, přednáší po celé zemi. Více informací o něm, stejně jako odkaz na knihu Cesta srdce najdete na www.hotovec.cz

Iaidó a kendó

Iaidó, umění tasení meče, je soubor sestav boje s imaginárním protivníkem (jeden až čtyři). Začínáte cvičit s dřevěným mečem. Následně používáte skutečný, avšak tupý meč. Nejvyšší formou je cvičení s ostrým mečem, s „živou čepelí.“ „Zjistíte, že vaše mysl uvažuje jinak,“ říká Vladimír Hotovec. „Musíte však přestat myslet na to, že se říznete. Řízli jste se? Pak ano, mělo se to stát. Meč se tak stává vaším učitelem, vaše klidná mysl poté prostorem pro relaxaci.“ Kendó, další z bojových umění, kterým se Vladimír věnuje,  je ryze akční. V jeho pojetí se bojovník snaží zasáhnout protivníka bambusovým mečem.

 

Zdroj: www.padesatpetplus.cz