Kolik knih již bylo napsáno na toto téma. Kolik lidí si na tomto tématu založilo svou existenci. A kolik otázek a problémů v partnerských vztazích je uměle vytvářených, zbytečných a nesmyslných? Existují dvě cesty. Jedna z nich přináší neustálé komplikace. Střety. Hádky. Podezírání a nedůvěru. Skryté i otevřené soupeření. Vyčerpání. Připravuje vás o nervy, život, peníze i děti.
Druhá z nich nese radost a tvořivou energii. Svobodu a krásu. Nadšení ze života a z lásky. Život naplnění poznáním. Přesto si téměř každý zvolí cestu první. Jak je to jen možné? K cestě bojovníka potřebujeme nedokonalost života. Neboť, kdyby bylo vše bylo dokonalé, o co bychom usilovali?
Partnerské vztahy jsem si prožil z vícero stran. Prožil jsem si několik mileneckých vztahů, dvě svatby, dva rozvody, tři porody. Mé vlastní děti vychovává jiný „táta“ a já sám jsem vychovával děti někoho jiného. Znám desítky nejrůznějších dvojic a jejich stížností. A vůbec nemám potřebu psát stovky stran o tisících nejrůznějších partnerských zádrhelů, problémů, či neshod. Všechny totiž ve skutečnosti vycházejí z jednoho jediného – mylného – pohledu na partnerství.
Jsme civilizací několika miliard nemocných lidí. To není jen laciná pozérská fráze. To je smutný fakt a pokud se mi v tomto článku podaří vysvětlit, co mám na mysli, poznáte, že mám pravdu. Naší smutnou nemocí, která nás od narození do smrti užírá a vysává zevnitř, je nadměrné osobní vlastnictví hmotných statků. Nežijeme pro život, žijeme pro majetek. A vztahy považujeme za formu osobního vlastnictví.
Nejsme naučeni lásku dávat – jen ji toužíme získávat, vlastnit – a nedat z ní ani kousilínek někomu jinému. Přivlastňujeme si každého, kdo nám projeví náklonnost. Jakmile nás někdo začne mít rád, uvrhneme jej do klece svého majetnictví.
A to je první lidská cesta – cesta souboje. Dva lidé se vzájemně uloví do klecí svého osobního vlastnictví a začnou bojovat o nadvládu. Neošívejte se, nekruťte hlavami – je to o vás, ano, o vás !
Když se nám někdo začne líbit, děvče chlapci, chlapec dívce, co je naše první otázka ? „Chodíš s někým ? Máš přítele ? Jsi ženatý ?…..“ Zjišťujeme, zda je dotyčný jedinec již „něčím majetkem“, nebo je k mání.
Je-li k mání, je přitažlivý. Je-li již zadaný, buď se otočíme jinam, nebo o něj začneme válčit s tím, kdo je „jeho vlastníkem“.
Když si člověk oblíbí jinou osobu, která je již zamilovaná, má dlouhodobý milenecký vztah, nebo je vdaná, či ženatý, automaticky přijme přikázání civilizace:
Jenže podobné situace přicházejí mnohokráte za život úplně každému – takže jsme všichni mnohokráte špatnými. To je ale nesmysl, že ? Přesto v něm žijeme. Jsme nemocní.
Vlastnictví je zničující iluze a my jsme její obětí. Vlastnictví v partnerských vztazích je tou největší iluzí, jakou si člověk dokáže vymyslet. Přesto o něj usilujeme tak, že na tuto iluzi obětujeme přes 75 % svého času, energie, myšlenek i činů.
Znáte jinou živou bytost na této planetě, která by se chovala podobně?
Ve spoustě pohádek si princ ověřuje spolehlivost chudé dívky, zda ho miluje více, než sebe sama, princezny si kladou takové podmínky, které by samy v životě nesplnily a zamilovaní se vzájemně zkoušejí z absolutní věrnosti až za hrob. Jinými slovy, každý chce takové zboží, které by bez výhrad, ochotně, s úsměvem a do konce života patřilo jemu, aniž by se o to zasloužil stejnou měrou. Jenže lidé nejsou zboží. Lidé jsou všichni vlastníci, majitelé, která se potácejí životem a hledají slabšího, kterého by mohli ulovit a vlastnit, tvarovat ho podle svých představ, poroučet mu, MÍT HO!
Ale když jsou všichni lovci, kdo je oběť ? Obětí jsou v tomto případě všichni lovci. Bez výjimky. Obětí sebe sama.
Proč se vlastně ve vztazích trápíme ? Připomeňme si nejčastější příčiny trápení v partnerských vztazích (pro zjednodušení to vezmu jako úvahy muže, ale klidně si dosaďte ženu, je to totéž) :
Tyto a podobné otázky tvoří třičtvrtě aktivit vašeho života. Více, či méně se veškeré vaše konání točí kolem lovu partnera a jeho udržení. Studujete, děláte kariéru, získáváte tituly a moc – pro ulovení co nehodnotnějšího partnera. Navíc, hodnotu partnera neměříte svým srdcem, ale obdivem a závistí druhých.
Když se takto podíváte na život běžných lidí, měly by se skutečně šťastné páry vystavovat v muzeu, jak jsou vzácné.
Přitom stačí tak málo. Mžiknutí oka. Záchvěv motýlího křídla. Jen tolik času a námahy potřebujete ke změně.
Cesta Toltéků – cesta pravdy
Překročte pomyslnou linii, dělící svět obyčejných utrápených lidí od světa svobodných bojovníků - Toltéků. Ta linie je navíc jen ve vaší mysli, takže se přitom nemusíte ani pohnout.
Zásada života Toltéků je jednoduchá – ve vztahu se nezaměřujte na dostávání lásky, důvěry, pomoci, času, milování a objímání od jiných, ale na dávání lásky, důvěry, pomoci, času, milování a objímání jiným. Rázem se vám celý váš svět i život převrátí naruby!
Jde o následující rovnici: Pokud jsem soustředěn na to, zda mne někdo miluje, zda je mi věrný, zda se neschází s jiným – musím si tuto skutečnost potvrzovat neustále znovu a znovu – a nikdy nejsem uspokojen na delší dobu, než na přítomný okamžik.
Ale pokud obrátím svou pozornost naruby, zaměřím se na druhou stranu téže mince, tak dojdu okamžitě k poznání, že svým zamilováním se do určité osoby jsem ve svém nitru otevřel zdroj krásy, štěstí, blaha a lásky. Jsem šťastný, že existuje někdo, kdo pro mne tyto zdroje proudících pocitů otevřel. Ten zdroj nemusím hlídat – je bezedný. Můžu z něj rozdávat všem tolik, kolik jen stačím a čím víc dám, tím více je ten zdroj silnější a mohutnější. Nemůže mi být sebrán, upřen, zakázán. Nemůže jej nikdo oslabit – kromě mne samotného. Můžu si ze své lásky k jiné kdykoli nabrat plný džber krásna – ani u toho ta, kterou miluji, nemusí být (někdy o tom dokonce ani nemusí vědět).
Strach a představivost v partnerských vztazích
Strach i představivost jsou oboje i dobrým sluhou, i dobrým pánem. A protože obojí je nehmotným výtvorem naší vlastní mysli, jsme si sami odpovědni za to, zda nám strach a představivost slouží, nebo nás bičují (jen pro pořádek – Toltékům slouží J).
Mohu se bát o to, zda je mi má milá věrná, nebo nevěrná. Budu se bát celý život. Zbytečně, protože přesvědčivý důkaz o její nehynoucí věrnosti nikdy nezískám.
Také se mohu bát, aby mi má láska k dívce nezevšednila. Pak mohu vymýšlet, jak naší lásku osvěžit, oživit a mít z toho vždy radost – též celý život. Co myslíte, co má větší smysl? Co mne energeticky vysílí a co posílí?
S představivostí je to stejné. Mohu si představovat, jak s mou dívkou všichni ostatní muži na světě flirtují, jak ji svádí, jak ona podléhá, jak se mi za zády smějí ….. a udělám ze života peklo na zemi své dívce i sobě. Své dívce jen do té chvíle, než mne opustí a sobě navždy.
Ale když použiji představivost na napsání milostné smsky, e-mailu, či dopisu, na vytvoření chutné večeře, kterou jednou já pro změnu uvařím své ženě, na výlet, kterým svou přítelkyni vyvedu ze světa každodenního režimu a běžných starostí, užívám si a nabíjím se energeticky hned dvakrát – jednou, když vymýšlím a podruhé, když realizuji. Peklo, nebo ráj? Co sám pro sebe a v sobě vytvořím?
Vztah je záležitostí dvou
Cesta Toltéků je cesta poznání a pochopení. Cesta takových změn, které vedou k trvalému posilování a osvobozování. K trvalé tiché vnitřní radosti ze života. Z každého činu, z každé minuty.
A vyléčit a narovnat lidské vztahy je záležitostí okamžitého rozhodnutí a přelomu v přístupu, ale také v dlouhodobém přeměňování všech praktických návyků a vazeb, které jste si již v minulosti stačili vytvořit. Je nesmírně důležité na dlouhou cestu vykročit – první krok je zlomovým okamžikem – ale pak je třeba ujít každý další z téměř nekonečné řady kroků a kroků. A při této cestě vás najednou začnou pobolívat nohy, sednete si vedle cesty a nebude se vám chtít dál, odbočíte na jinou cestu a když zjistíte, že jste příliš daleko, nebude se vám chtít vrátit se na začátek, uvědomíte si, že jste vykročili na správnou cestu, ale se špatným partnerem, …….
Na vztah je třeba dvou. A chvilku lze jen dávat a nedostávat, ale ne dlouho. Pokud chtějí oba dostávat, jste v doživotním souboji. Pokud najdete partnera, kterému je potěšením také dávat, jste v ráji.
A když je cesta špatná, nebo se změní partner, nebo se stane něco, co vám dobrou cestu znehodnotí, nebojte se a vraťte se na začátek. Tajemství života totiž není po jedné cestě dojít až do cíle, cíle je u všech cest stejný – vlastní smrt - ale JÍT PO SPRÁVNÉ CESTĚ – CESTĚ SRDCE. A cest srdce je nekonečné množství.
autor: Jaroslav Polák
zdroj:http://www.o-zdravi.cz/clanky/partnerske-vztahy.html